Výstup na sopku Maderas v Nikaragui

Tak  jsem  si myslel po návratu z Asie v roce 2007, že vím co je to džungle. Tehdejší kratší treky po Thajsku a Laosu, však byly skutečně jen bledým odvarem, proti tomu co nás čekalo zde. Výstup na vyhaslou sopku Maderas na ostrově Ometepe na jezeře Lago Nicaragua nás dokonale prověřil.
Vstáváme  ještě za tmy v 5 hodin, odchází se za hodinu. Zprvu se jedná o pěknou pěšinu,která se zvedá z nadmořské výšky 50m na nějakých 300m.n.m. To je v ranním chládku - 28st.C docela příjemné. Poté se cesta začíná zvedat, zužuje se a klikatí. Jsme v hustém lese, kam jen stěží proniknou paprsky slunce. Původní skupina 10lidí se dělí. My s Jardou, Franta  a Ivan  jsme  vepředu, ostatní se ztrácejí kdesi v pozadí. Čím výš tím hůř. Už to není cesta, ale lezení po větvích, vzdušných kořenech a liánách. Přibývá vzdušné vlhkosti a je celkem běžným jevem, že mezi větvemi se člověk zaboří do bahnité země až po kotníky. Každou chvíli někdo zaúpí, když se zraní o všudypřítomné trny, nebo i při vší opatrnosti dostane větví do hlavy.
Ivan konstatuje výšku nějakých 700m.n.m. To je asi polovina výškového rozdílu- hrana kráteru je ve výšce 1360m.n.m. Krátce oddechujeme a znovu do boje s nástrahami džungle. Nad hlavami nám občas vřeští opice a tropické ptactvo-papoušci a kolibříci. Cesta se vine strmě podél plochého hřebene, spadajícího z hrany kráteru. Těsně pod hranou kráteru se ochlazuje. Jsme v mlžném oparu, který se válí nejen v této nadmořské výšce, ale vyplňuje i vnitřek kráteru.  Vítr sílí a nám nezbývá než obléci bundy i když z nás pot teče v čůrcích po celém těle. Jen to, že cesta už nemá kam stoupat, nám říká, že výše už není kam. Stojíme na hraně kráteru.Všude je hustá neproniknutelná vegetace.
Čekáme na ostatní, dorážejí za 40minut po nás.(Někteří to vzdali a vrátili se). Nás čeká sestup 160 výškových metrů na dno kráteru, jehož úbočí je porostlé taktéž hustou vegetací.
A přece máme štěstí. Mlha se trhá prosvitává slunce a my pod sebou vidíme kráterové jezírko o průměru asi 300metrů. Poslední část cesty byla bahnitá, proložená kluzkými větvemi a kmeny stromů. Jsme na břehu jezírka. Času není nazbyt. Krátce posvačíme, zhotovíme pár nezbytných fotek a zpět. Čeká nás opět vystoupat 160výškových metrů na hranu kráteru. A pak zpět dolů. Když po několika hodinách opouštíme hustý porost džungle, jsme všichni dobití, plní oděrek a  tržných ran na nohách. Boule na hlavě některých z nás nám říkají, že to nebylo zadarmo. V 15,15h jsme  zpět u jezera a litrovka místního piva TOŇA do nás jen zasyčí. Teď už je to jen vzpomínka. Bylo to fajn a jsme rádi, že to máme za sebou.