Útržky z deníku jihoafrického cestovatele - 2

Chitake campsite nad vyschlým říčním korytem 20.10.2017 10,30h.
Líné dopoledne. Sedíme ve stínu velkého baobabu. Vítr příjemně pofukuje a dělá zdejší velké vedro aspoň trochu snesitelnější.        I paviánům je vedro. Sedí ode mne necelých deset metrů. Také ve stínu a nehodlá jej opustit, ani po Honzových výhrůžkách. Rudy podřimuje unaven po probdělé noci. My na rozdíl od něho jsme se v noci celkem vyspali. Stan, který máme umístěný na střeše auta, s otevřenými všemi větracími otvory, poskytuje dostatek možností proudění vzduchu i přes moskytiéry. Rudy totiž  stále spí  ve svém autě, které má k cestovním účelům dokonale vybavené. Lednice, vařič, fotovýbava- vše při ruce. Avšak auto se po celodenním vedru chová jak rozžhavená konzerva. Nejen, že je v něm po celou noc vysoká teplota, ale navíc se tam stahují mračna komárů (doufám, že ne malarických). Jak vosy na med, nenechají člověka spát a ráno se Rudy cítí unavený nevyspalý opotřebovaný.  Je mu 66let a i když v JAR žije od svých čtyřech let a zná místní poměry dobře, je na něm probdělá noc znát. I já pociťuji občas únavu, avšak vidina dobrých a neopakovatelných záběrů mne popohání kupředu.  Vždyť od 8.11. budu už v doma   v Evropě oddechovat a relaxovat.

Ale to jsem odbočil od mé myšlenky, dát na papír to, co se odehrálo během předešlého večera a noci. Na předem zajištěném a zaplaceném(1rok dopředu- 200USD) kempovém místě Chitake 2 v N.P. Mana Pools jsme se chystali na jednu z dalších nocí strávených v divočině. Kromě velkého baobabu, který poskytuje vytoužený stín, tu není vůbec nic. Voda, WC, možnost hygieny- nic,nic,nic. Všude široko daleko jen vyprahlá krajina porostlá keři , které dosahují výšky maximálně tři metry. Večerní teplota hravě dosahuje 32 st. C. Stavíme stan, připravujeme večeři. Lednice v autě pobrukuje a poskytuje nám neskutečný komfort v podobě vychlazeného piva, vína a chlazených potravin. Potemnělá buš neposkytuje velké možnosti vidět, co se děje okolo. Ale zkušené ucho Honzy i Rudyho  naprosto přesně rozeznává vzdálený řev lva, který toto ticho prořízne svým typickým mručením. V tu chvíli se rozezní lví koncert. Z několika stran se lvi vzájemně dorozumívají, kde jsou, a že toto je jejich teritorium. Kluci to identifikují jako jednu lvici a asi tři lvi v různých směrech ve vzdálenosti asi 200metrů od našeho místa. Nezbývá než přerušit večerní pohodu a připravit se na vzniklou situaci. Přestavujeme auta co nejblíže k sobě, aby nám aspoň kryly záda. Do zbývajícího volného prostoru stavíme stativy a zbytky větví  z okolí. Je to sice chabá ochrana, ale lépe něco než nic. Udržujeme oheň a co chvíli je nutno silným reflektorem kontrolovat okolí. Zvuky lvího řevu se postupně mění přesouvají a přibližují. Kdyby snad se lvi dostali do bezprostřední blízkosti nás, je nutné okamžitě reagovat.  Skočit do auta, do stanu na střeše, podle toho z jakého směru by se lvi blížili. Mezi tím se nám daří dokončit přípravu večeře. Situace je zajímavá, dosti napínavá, ale vždy nějak řešitelná. Zbraně samozřejmě žádné nemáme,  pouze Rudy má pepřový spray.  Když se nám zdají zvuky už poměrně blízké, objevuje se v záři  reflektorů ve vzdálenosti asi 70metrů jeden mohutný lev ve společnosti lvice. Večeře je přerušena. Čekáme. Svítíme po okolí. Napětí by se dalo krájet. Po chvíli relativního klidu, se zdá řev lvů vzdálenější. My můžeme dokončit započatou večeři. My dva s  Honzou popíjíme víno, Rudy svoji oblíbenou whisky. Vzpomínáme na podobné zážitky z minulých akcí. Každý dá něco do placu, je o čem vyprávět. Okolo 22. hodiny je všude ticho . Jen temná noc všude okolo. Asi tam někde poblíž, nebo dál od našich aut, podřimují  vládci této krajiny. My jsme tu jen na návštěvě a musíme se podle toho chovat a ctít predátory, kterým toto teritorium patří...
Dovětek, aneb douška na závěr:
Náš africký  přítel a fotograf Rudy se i následující den cítí unavený, malátný  a je jako zbitý. Střídají se u něho stavy horka  a zimnice. Končí mu dovolená a musí se vrátit domů. My s Honzou se pouštíme na další dobrodružnou cestu do Zambie, pro nás neznáme krajiny.  Naše cesty se dělí. Jeho čeká 1600km dlouhá únavná cesta autem domů  přes Zimbabwe, Botswanu do Pretorie, kde žije. Až zpětně se dozvídáme, že Rudy skutečně dostal malárii a cesta domů byla pro něj naprostým utrpením. Policie v Zimbabwe je naprosto šílená. Celkem 25x jen zimbabwští policisté  stavějí a snaží se z něj dostat nějaký peníz či úplatek za neexistující  dopravní přestupek. I my s nimi máme z minulosti hluboké zážitky. V Zimbabwe je téměř 90% nezaměstnanost a možnost jakéhokoli přivýdělku se neštítí ani státní úředník.  Rudyho cesta do vytouženého klidu domova s potřebnou lékařskou péči se protahuje. Po několika dnech se s ním telefonicky spojujeme a dozvídáme se, že jihoafričtí doktoři mají spolehlivá antimalarika a znají tuto problematiku dokonale. Když se v závěru našeho afrického pobytu s Rudym shledáváme v Pretorii před naším odletem domů, jeví se nám jako zdravý veselý chlapík, na kterém byste nepoznali, že má za sebou malárii. Rudy má tvrdý kořínek.
Konec dobrý všechno dobré.              
                                                                                                                                            Teď už z pohodlí domova-  Teplice 7.2.2018