Úskalí fotografa na cestách

Focení zvěře  v africké divočině vyžaduje od fotografa, který chce přivézt  aspoň trochu dobré záběry neobyčejnou odolnost proti situacím, které tam vznikají. Není problém si zaplatit poměrně drahé safari s průvodcem, který vás vozí po  N.P. a ukazuje různé zajímavosti, nejlépe na vyvýšeném nákladním voze. Vše ve společnosti dalších dychtivých hlučných min.deseti a více japonských  a jiných turistů, kteří cvakají svými kompakty, tablety a mobilními telefony. Ale to není náš cup of thee.
Naše snaha byla dostat se pokud možno nepozorovaně co nejblíže ke zvěři, potichu bez přítomnosti dalších lidí vyskytujících se v danou dobu   poblíž.  To tedy znamená, dosti časné vstávání, žádné zbytečné zdržování s povinnou ranní logistikou  a  rychle vyrážet do terénu. Cestou je nutno sledovat oblohu, kde krouží případní dravci, kteří mohou signalizovat přítomnost nějaké mršiny, či jiné zvěře, kterou v nočních hodinách strhli predátoři. Pokud toto fotograf zaznamená, je nutné se opatrně autem přibližovat k místu činu. Což se nám několikrát podařilo, ale… Jakmile jsme se přiblížili na dostatečnou vzdálenost k případné oběti, okamžitě naše nosy zjistili, že jsme tu. Po blízkém okolí se totiž šíří neuvěřitelný zápach od rozkládajícího se těla, které se stalo pastvou pro všechny případné zájemce. Nejen zápach, ale i množství much a jiné havěti, která se pase na oběti, zjistí, že je zde další oběť vhodná k ochutnání. A tak se přemisťují na naše těla a neúprosně nám lezou do očí nosu a obtěžují svou přítomností. Není čas věnovat se této havěti, je nutné fotit.  A tak čtyři fotografové  kroutící se v autě u bočních okének fotí střídavě jak o závod desítky záběrů v bídném ranním osvětlení. Snad z toho něco vyjde! Hlava je jeden  komputer- čas, clona, citlivost kompozice. Je to závod s časem. I když máme všichni kvalitní techniku, ale je nutné používat zkušeností a stále korigovat naše stroje, aby výsledný záběr odpovídal záměru. Začíná se oteplovat, jak slunce stoupá nad horizontem, puch se stává nesnesitelným, ale spouště fotoaparátů cvakají jak o život, dokud se přítomný predátor nenasytí a nezmizí do milosrdného stínu tiše trávit.
Po tvářích a těle nám stéká pot, naše těla jsou zkroucena u okénka auta a 12 foťáků střídavě jede jak o život. Klouby záda nohy bolí, ale my to nevnímáme a naše závěrky střílí, co to jde. Jedinou možnou hygienou po skončení takové akce je průplach dutiny ústní douškem patřičné lihoviny, v našem případě whisky Henkies Banister. Ruce a tělo zůstávají mnohokrát bez očisty, spíme často mimo dostupnou tekoucí vodu. Tak jen doufám, že se nám případná nákaza a choroby vyhnou. S vodou, kterou vozíme sebou  v kanystrech a nejsme zrovna  poblíž kempu se musí zacházet opatrně tak, aby vydržela  na vaření. Nikdy se neví, zda cestou nenadále neuvízneme a proto je nutné mít neustálou rezervu pro případ nouze.

V N.P. Chobe v Botswaně vidíme několik uhynulých slonů povalujících se ve vodě. Období sucha se chýlí ke konci a téměř všechna voda v okolí postupně ubývá a tak sloni, aby se napili se musí často uchýlit k pití v malých vysychajících tůňkách, kde přítomný antrax(sněť slezinná) působí jako smrtelný jed.