Rub a líc africké chudoby

 Dvě strany jedné mince a přece tak odlišné.
První strana mince: Namíbie, vesnice Kogale poledne vedro jak v peci. I v této malé díře mají pneuservis- no trochu honosné označení zastřešeného plácku velikosti 3x6 metrů. Kde jeden černoch vybavený kompresorem, montpákami, kladivem a neurčitým množství ušmudlaných plechovek a hadrů, jejichž stáří je jen těžko odhadnutelné koná svou práci a nutno říci, že dobře. Svěřujeme mu do péče naší prasklou pneumatiku, stejně nám nic jiného nezbývá. Široko daleko nic jiného není k disposici. On se ale vyzná a bravurně se ujímá svěřeného předmětu. My se zatím snažíme vyplnit čas ukojením svých prázdných žaludků v jediném konzumu se vším možným. Pár posledních zbytků opečených částí kuřat vzhledu ještě přijatelného mizí v našich útrobách. Snad poletující hmyz nestačil naklást vajíčka na jejich povrch. Okolo servisu  si v prachu hraje skupina dětí ve věku asi od 4 do 10ti let. Vypadají dosti chudě. Neubráním se a věnuji jim tužky a hračky, které za tím účelem vezu z domova. Vím, není to nic zázračného, co by je vytrhlo z jejich nelehké situace. Oni se ale nesnaží žebrat, děkují a pozorují nás z povzdálí. Jedinou jejich hračkou je autíčko sestavené z ohýbaných drátů a PVC zátek viz foto .  Teprve když jsem dojedl a zbytky jídla odhodil do prádného sudu od asfaltu, uvědomil jsem si s plnou silou hloubku jejich chudoby.  Jakmile jsem poodešel od sudu vrhli se děti na sud, vytáhli z něj mastný papír a pár kostí a snažili se z těch zbytků vydolovat ještě něco, co tam po mě zůstalo. Nebylo mi dobře po těle ani na duši. Ale mezi tím místní krám nejenže zavřel, ale tu malou zásobu potravin co měl k disposici jsme spořádali. Kluci se patrně za své chování styděli, protože rychle zmizeli za servisem, kde se dělili o zbytky mnou odhozené. Pokládám si otázku - mám jim dát nějaké  peníze-ale to situaci nevyřeší. Oni nežebrají a jsou vděčni za každou maličkost. Já svoji osobou nemohu zachránit celou hladovějící část Afriky, to je úplně jiný úkol pro úplně někoho jiného....

Druhá strana mince: Zimbabwe Viktoriny vodopády,  slunce se pomalu sklání k obzoru a odpolední výheň pomalu přechází v příjemnější podvečer se snesitelnější teplotou. Všude v okolí jedné z největších turistických atrakcí Afriky se pohybuje velké množství místních lidí toužících něco urvat a vydělat z přijíždějících turistů. Jev celkem pochopitelný, stojí-li za tímto snažením nějaká hodnota-suvenýr, služby apod. Ale tady narážím na úplně něco jiného, na tu druhou stranu mince.
Skoro na každém rohu mne oslovují mladíci (místní obyvatelé) docela slušně oblečeni, někteří s cigaretou v koutku úst a dosti neurvale požadují nějaký dar. GIVE ME DOLAD-(dej mi dolar) slyším neustále a doprovázejí svá slova poukázáním na to, že už 2dny nemají co do úst, a už 2 až 3dny pijí jen čistou vodu.  Při mé argumentaci - proč tedy kouříš, proč máš nové triko i džíny, se najednou tváří, že neumí a nerozumí tomu,  co jim říkám a jen do nekonečna opakují to samé-dej mi peníze. Z kapes jim občas vyčuhuje místní měna před devalvací, která nemá žádnou hodnotu. Tuto měnu se  snaží vnutit turistům, výměnou za US dolary. Jakékoli naše argumenty neuznávají a tento primitivní způsob, jak se dostat k penězům, který nehodlám akceptovat skončí tím, že používají silnější a silnější slova, ale nehodlají odejít. Jediný způsob, jak se jich zabavit, je sednout do auta a odjet.  Je mi z toho špatně.  Nevím, zda jsem vylíčil tyto dvě strany mince dostatečně jasně? Ale mě to jasné je... Dalších příkladů o způsobu a chování místních obyvatel bych mohl napsat více. Snad komentář a další fotografie řeknou více.
Lidé sice nemají na jídlo, pořádné obydlí a další základní atributy normálního slušného žití, ale shlédli se v americkém způsobu života. Pití coca-coly, vlastnění mobilů i sledování amerických seriálů považují za nutnost, kterou si nemohou odepřít. A nic na tom nemění skutečnost, že obývají chýše slepené z hlíny a klacků.
Jakmile zastaví autobus ve stanici, otevírají se okna a lidé vyhazují prázdné lahve po okolí. Vůbec jim nevadí, že si tím zaneřádí svoji zem. Přičemž odpadkový koš je poblíž, ale ten je určen jen  pro turisty, aspoň tak to místňáci cítí. Když jsme je upozornili na to, že si dělají ve vlastní zemi bordel, nechápavě kroutili hlavou. On to NĚKDO uklidí- to je to jediné co odpovídají a nechápou, proč zrovna nám projíždějícím turistům vadí nepořádek v jejich zemi.
Hygienické zařízení v kempu N.P. naplněné do výše kolen odpadky. Celé bylo postaveno z dotací EU a jiných rozvinutých států. Údržba, která  se má starat o čistotu v N.P., než by vyvážela odpadky do mnoho kilometrů vzdálených míst za branou N.P. k tomu určených,  si práci ulehčuje. Odpadky v kempu sebere a vyhodí je do umývárny, aby je, podle jejich sdělení, případná divoká zvěř neroztahala po okolí. No argument jako noha. A tak to pokračuje, až už není možné hygienické zařízení pro množství odpadků,  které  se tam hromadí používat. Pracovníci údržby sociální zařízení nepoužívají a turisté se s tím buď vyrovnají nebo mají smůlu. Konkrétní příklad z kempu Xanakaxa. Situace skončila tak, že doputovaly další peníze z rozvinutých zemi a vedle celkem nového sociálního zařízení plného odpadů vyrostlo další novější zatím čisté.

Jak dlouho vydrží, než obsluha parku zaplní i toto.....?

Ne tato úvaha nemá konce, ale mne to nenechalo klidným. To co jsem viděl, musel jsem sdělit dál a podělit se s Vámi o své zážitky, i když vím, že řešení je v nedohlednu. Přesto děkuji všem, kdo dočetli mé řádky až do tohoto bezútěšného konce. Třeba bude jednou líp...