Moje nejkratší cesta s nejhlubšími zážitky

Když jsem  se  ještě v listopadu 2012 potloukal  po jižní Africe a hltal horký rozpálený vzduch savan  a pouští  a cítil pronikavou vůni vegetace sežehnuté neúprosným africkým sluncem, netušil  jsem jaké překvapení mi přichystá osud. Ano věděl jsem, že po návratu bude nutné absolvovat nějaká lékařská vyšetření ,  naplánovaná ještě před odletem do Afriky. Ani ve skrytu duše jsem si nepřipouštěl myšlenku, že by to snad mělo dopadnou jinak než dobře. Ano vím o tom a jsem s tím smířen, že na jedno ucho téměř neslyším, ale s tím se dá žít. Teprve když jsem vypadl z nemocnice po absolvování MR- magnetické rezonance a přečetl si zprávu poklesla mně čelist. Suché konstatování- mám v hlavě nádor, mě klidu nedodalo a nastala honička po doktorech  - co  s tím a jak dál. Verzí bylo více od možnosti nezasahovat do hlavy  jen pozorovat,  zda se nádor zvětšuje či nikoli až po nejrazantnější - co nejdříve vyoperovat ven. A tak jsem zapátral a zjistil, že v MNUL-Masarykova nemocnice Ústí je člověk, který patří  mezi  největší kapacity svého druhu nejen v ČR ale i v Evropě. Rozhodl jsem se, že  do toho půjdu, svěřím se do rukou přednosty neurochirurgické kliniky prof.MUDr.Sameše Csc . a jeho kolektivu.

Já, který za celý svůj život byl všehovšudy v nemocnici na lůžku v podstatě 2x a vždy jen  přes noc, mám nastoupit do nemocnice a toto absolvovat-toto bylo složitější se s tím srovnat. Já , který se cítím naprosto zdráv obzvláště po absolvovaní 1,5měsíční  cestě po Africe, ze které  jsme se  vrátil bez malarie bez problémů budu ted na několik měsíců po operaci naprostý lazar, mě klidu nepřidalo.

A tak je tu den D a hodina H a tým skutečných specialistů a odborníků mi lidově řešeno otevřel hlavu vyjmul nádor a basta. Lehce se to píše, ale co za tím stálo- mnohahodinová operace s následnou péčí na lůžkové části neurochirurgické kliniky, znamená velký nápor jak pro personál tak pro pacienty. Ale musím konstatovat, že od toho nejpovolanějšího až po poslední sílu se jednalo  o naprosto sehraný tým, který fungoval a jeho jednotlivé části do sebe zapadaly jak švýcarské hodinky.

Ted v klidu domova,  kdy píšu tyto řádky mě čeká dlouhá rehabilitace a postupný i když  pro mne dlouhý a pomalý  přesun do normálního života.Těžko říci zda to bude trvat týdny či měsíce, ale nejhorší mám myslím už za sebou.

Chtěl bych touto  cestou  poděkovat všem, kteří mě po celou dobu pomáhali svými  pozitivními zprávami a myšlenkami. Bylo Vás skutečně hodně a díky. Ale především musím poděkovat svým dětem a rodině, která byla pro mne tou největší oporou.

Pro ty které to zajímá připojuji pár neveselých fotografií jak jsem vypadal po operaci.