Deltou Okavanga po zemi i ve vzduchu

Po několika dnech trmácení se pustými pláněmi a savanami, po písčitých cestách mezi poničenou vegetací od slonů, jsme se po projetí N.P.Savuti a Moremi vynořili značně opotřebováni v Maunu. Co tomu ale předcházelo? 
    N.P. Savuti je považován za nejodlehlejší divočinu, kde pohyb v krajině znamená mít dobře seřízenu a nastavenu GPS, protože jiná orientace zde neexistuje. Je to dokonale plochá krajina, kde cestovatel nenalezne jediný vyvýšený bod, ze kterého by mohl přehlédnout tuto neutěšenou krajinu plnou nástrah. Protože jediný dostupný kemp je dlouhodobě dopředu obsazen, je nutné jej rezervovat s velkým předstihem. Navíc jeho kapacita je velice malá. Správa N.P. chce zachovat přírodu co nejméně narušenou civilizací, takže omezuje počet míst na minimum. Podařilo se nám během naší cesty si sehnat poslední volné místo. Kemp není oplocen a pohyb divoké zvěře je naprosto běžný. Viděli jsme za šera levharta  i  slony.      O opicích a jiných drobných zvířatech nemluvě. Jediné hygienické zařízení je opevněno 3metry vysokým betonovým valem proti možnému napadení predátory,  během hygieny návštěvníka. Nejen napadení turisty, ale i touha slonů po vodě, kterou cítí na dálku viz článek v jiné časti Sloni,sloni a zase jen sloni… je toto opevnění nezbytné. Při pohybu mimo auto je v kempu nutné dbát maximální opatrnosti a v noci lépe nevycházet ze stanu.
Hned po ránu máme mimořádné štěstí a v naší blízkosti  narážíme na dvě mláďata levharta, které se pasou na uhynulém slůněti a opodál na statného levharta povalujícího se v koruně stromu. Něco takového jsem viděl jen v TV na  National Geografic a já teď na to koukám z bezprostřední blízkosti a mohu strhnout závěrku, jak se bojím, že mi zmizí onen kus do hustého porostu. Ale on jako by to tušil. Předvádí se na stromě a teprve, když jej máme vyfoceného pomalu ze všech stran opouští své stanoviště  a mizí nám v houštině.
Pokračujeme dál cestou necestou za doprovodu mnohasethlavého stáda bůvolů a blížíme se k výjezd z N.P. Další cesta směřuje do N.P. Moremi.
    Už jenom dopravit se do kempu v N.P.Moremi  znamená ujet cca 60km hlubokými písky, bez možnosti pomoci v případě uvíznutí auta.
Doporučuje se cestovat dvěma auty, což nebyl náš případ. I když bylo období sucha, tak hladina vody byla vyšší než jsme očekávali.  Naše GPS nás vedla vegetací,  kde čas od času bylo nutné překonat vodní hladinu některého ze slepých ramen Okavanga. Vše probíhalo celkem v mezích normálu do hloubky dna max. několik cm. Až když už jsme měli kemp necelým pár km před sebou,  se nám do cesty postavila  překážka. Asi 15metrů dlouhý vodní tok, jehož hloubka dosahovala  po propátrání do půlky stehen. Přičemž dno bylo bahnité už jen při zkoušce vahou naší nohy. Co teď? Vrátit se a použít jinou objízdnou trasu dlouhou nějakých 100 až 120km možná ještě hlubšími písky?
 Je pozdní odpoledne, dnes už bychom tam nedorazili. Spát v divočině  je nejen zakázáno, ale také nemožné. Propátráváme dno, hledáme možnosti  projetí někde poblíž mělčí vodou. Vše špatně. Možnosti žádné. Navíc je nám jasné, že i při pátrání ve vodě po pevném dnu se nám mohou do těla nepozorovaně dostat bilharzie(cizopasníci, kteří dokážou člověka pěkně potrápit).  Všude v okolí jsou krokodýli i hroši. I když jsme posledních pár kilometrů žádného nespatřili, jisté nebezpečí zde hrozí. Honza za pomoci 1,5metrových větví cvičně propátrává vodu, hledá pevnější méně bahnité dno a přibližně vytyčuje případnou možnost projetí hluboké vody.  Stále zvažujeme pro a proti. V dohledu nikdo, pomoc v nouzi žádná. Pokud auto uvízne ve vodě, nemáme naviják na vyproštění, jsou naše šance nulové se z toho nějak dostat. Jít pěšky pro pomoc desítky kilometrů zpět divočinou - holá nemožnost.
    Tak to riskem. Honza nastartuje, popojíždí  na rozbahněný okraj a hledá co možná nejpevnější nájezd. My jsme zatím s foťáky venku na břehu. Odlehčili jsme auto a sledujeme co nastane. Pak  to začne. Zaburácí motor a naše auto se postupně noří do vody po předem vytyčené  trase. Když voda dosahuje do poloviny výšky dveří,  a k druhému břehu zbývá nějakých  7metrů, tak se auto začne podezřele naklánět na pravou stranu a více zapadat do bahna. S foťákem u oka nastaveno na videosekvenci s hrůzou sleduji, co se bude dít. Každá vteřina mi připadá jako hodina. Motor řve na plné obrátky a auto sebou škube po centimetrech dopředu. Když už si myslím, že situace je beznadějná, náhle pravé kolo zachytí ve vodě jakýsi pevnější kousek dna, škubne sebou a jako zázrakem doslova  vyskočí na protější břeh ze zajetí bahna a vody. Hurá  povedlo se. Jen o fous a bylo vymalováno.  Díky Honzovu bravurnímu kaskadérskému kousku mě spadl kámen ze srdce, až to zadunělo. Po předchozí vypjaté situaci si uvědomuji, že jsem nedomáčkl spoušť foťáku a na tuto prekérní situaci mám jenom  vzpomínku uloženou v hlavě. Ale hlavně, že jsme z toho venku. Přebrodíme zmíněných 15metrů a s velkým odlehčením a s velkým hltem z lahve whisky můžeme pokračovat už za šera do kýženého kempu  Xakanaxa.
Další dny vychutnáváme divočinu a opuštěnou krajinu. Překonáváme několik polorozpadlých dřevěných mostů a nevýznamných brodů v doprovodu opic a prasat bradavičnatých.  V  podvečerních hodinách absolvujeme nálety komárů, brouků a můr, které nás neočekávaně napadají ve velkých hejnech za přicházející tmy.
 V Maunu se v místním kempu dáváme do kupy nakupujeme další zásoby potravin, doplňujeme kanystry s vodou  a pohonnými hmotami. Tady nás čeká příjemnější část naší cesty. Let nad deltou Okavanga pronajatým malým letadlem. O tom jsem snil už doma před cestou. To je to, co si nechci nechat ujít. Podařilo se, leteckých společností je tu více a přetahují se o  klienty. Ted už jen aby vyšlo počasí.
    Malé čtyřmístné letadélko se s námi v mžiku odlepilo od země a já sedící vedle pilota, kde je  umístěno duplicitní řízení letadla, mám špičkový výhled. Pohybujeme se ve výšce asi 150 metrů nad zemí a pod námi se hned za Maunem rozprostírá delta Okavanga. Je to spletitá síť lagun jezírek říček mokřadů porostlá střídavě keři a stromy. Její tvářnost se mění v průběhu roku podle momentálního stavu vody. Pilot  dokonalý profesionál do mne občas ťukne, nakloní letadlo na křídlo a ukazuje hrochy, slony, antilopy a další volně se pohybující zvěř. U řeky se náhle  objeví 150slonů. Nestíhám měnit foťáky a zároveň natáčet video. Nízké slunce lízá svými paprsky krajinu pod námi  a rozehrává neobyčejnou paletu barev. Náhle se proti nám zjeví bouřkový mrak, první kapky deště se rozrážejí o přední sklo. S letadélkem to začne cloumat, poskakujeme jak vlak na výhybce. Pilot ale bleskově reaguje a stáčí letadlo okolo bouřkového mraku, takže po chvíli se opět krajina rozzáří v zapadajícím slunci. Hodina letu uteče jako voda. Najednou je tu přistávací dráha v Maunu  a my bezpečně měkce dosedáme na letištní plochu, kde přistávají velká dopravní letadla z JARu i jiných zemí. Jsme na zemi a zbývá jen  poslední foto s pilotem  a good luck mister pilot a good luck Okavango.

Další záběry z delty Okavanga viz složka FOTOGALERIE
Okavango z ptačí perspektivy